Tisk z hloubky je souhrnný název pro tiskové techniky, které mají tisknoucí místa vyryta, nebo vyleptána do různé hloubky pod úrovní "netisknoucího" povrchu tiskové desky. Množství tiskové barvy přenesené na papír, je závislé na hloubce tisknoucích míst.
Rytina je náročná jak na kresebnou předlohu, tak i na vlastní zpracování desky a tisk. Linie rytiny jsou cizelérsky jasné, bez změkčujícího grádku, kresba vystupuje z plochy ostře a jasně. Nástroji k provedení rytiny jsou rydla z tvrdé, kalené oceli. Rytinu je možné provést do řady materiálů: železa, oceli, bronzu, zinku. Nejvhodnějším kovem však zůstává červená měď.
Suchá jehla je součástí rytiny, od níž se v prvé řadě liší použitými nástroji. V technice suché jehly se pracuje ocelovými jehlami nebo hrotem diamantu. Vryp ocelové jehly do plochy měděné nebo zinkové desky po zatření barvy tiskne, ale navíc tiskne i jehlou zdvižený kov. Tzv. grádek suché jehly má specifický charakter, daleko měkčí, než tvrdé linie rytiny. Otisk suché jehly je tedy spontánnější a živější, než otisk rytiny.
V technice leptu je kresba do tiskové desky vyhloubena chemicky-působením kyselin, které intenzivně korodují kov desky a vyleptávají ho. Lept se provádí na měděných nebo zinkových deskách, které jsou pokryty filmem ochranného krytu, odolného vůči použitým leptacím kyselinám. Kresba je na krytu desky provedena hrotem ocelové jehly, která kov neprorývá, ale pouze odkryje.
čištění hran desky (faset) před tiskem
Měkký kryt je další leptařskou technikou, která umožňuje provést tiskem z hloubky kresbu, která se jen málo liší od kresby tužkou na papír. Technika měkkého krytu je založena na tlaku tužky na pauzovací papír, který se přiloží na nakrytovanou desku. V místech kresby přilne kryt na papír a obnažená kresba umožní zaleptání.
Mezzotinta,je technikou tisku z hloubky na mechanicky ozrněné desce, bez použití leptařských postupů.Ozrnění se provádí speciálním nástrojem-skoblinou. Poté se postupně vyhlazují části kresby, od sametových hloubek až po světlé partie. Tak se vedle neohlazeného zrna desky, které plně zachycuje barvu, vytváří na desce světlá místa, jenž zachycují barvu jen částečně a nebo vůbec.
Akvatinta další z leptařských technik, která umožňuje otisk blízký lavírování tuží, či akvarelu. Deska se napráší kalafunou, nebo asfaltem. Takto pokrytá deska se ze spodu nahřívá nad plynovým hořákem, který přitaví kalafunový, nebo asfaltový prach. Poté se leptá a na místech kde je přitavený prach vzniká na desce pravidelné zrno.
finální vytírání barvy rukou
Samotný tisk je do značné míry závislý na použité technice. Jako první se na desku nanesou barvy tiskařským válečkem, nebo hadrovým tamponem. Přebytečná barva, která zůstává na povrchu desky se nejprve nahrubo setře jutou, poté organtinem a na závěr se jemně doladí a sjednotí stíráním holou rukou. Když je deska připravena k tisku, očistí se její okraje (fasety) a vloží se do stroje. Poté se na ní položí navlhčený papír a projede se mezi válci. Díky tlaku, kterým na sebe tyto válce působí, se z desky otiskne nevytřená barva na papír. Tlak ve stroji, vlhkost papíru, typ papíru, jeho gramáž, druh použitých barev, niance v nanášení a stírání, to všechno je velmi důležité pro dokonalý grafický list. A samozřejmě se liší podle techniky zpracování grafické desky.
stírání přebytečné barvy
z desky organtinem
úvodní stránka